Dětská lupénka. Netrpí jen kůže

Chorobné kožní projevy bývají různého charakteru i intenzity. Jedním z nejobávanějších bývá v současné době stále lupénka. Uvádí se, že vrozené onemocnění lupénkou je vzácné. Stejně tak i výskyt lupénky před druhým rokem života dítěte. Nejčastěji se lupénka objevuje až po období dospívání, a poté v dospělosti.

Miminko po koupeli | Foto: Shutterstock
Miminko po koupeli | Foto: Shutterstock

Co je to lupénka?

Lupénka (psoriáza) je chronické onemocnění, které může postihnout kůži, nehty i klouby. Je onemocněním s poměrně širokou škálou klinických podob. Usuzuje se, že míra předpokladů k potenciálnímu onemocnění lupénkou je podmíněna geneticky. Spouštěči tohoto onemocnění jsou pak nejrůznější vnější vlivy.



Plenková lupénka

Termín lupénka se u kojenců používá v souvislosti s charakteristickou, přesně lokalizovanou, chorobnou kožní reakcí, označovanou specialisty jako plenková lupénka (plenková psoriáza).

Seboroická dermatitida

Je třeba vysvětlit, že toto dětské kožní onemocnění je obvykle spojováno se závažnější formou takzvaného seboroického ekzému, neboli seboroické dermatitidy. Uvádí se, že tato dermatitida nemá alergický podklad.

Její nejčastější formou jsou takzvané lupy ve vlasaté části hlavy. Mezi třetím týdnem a třetím měsícem života se tyto lupy objevují dle odborníků u celých dvou třetin dětí. Z hlavy se může tato dermatitida dále šířit, a to do prostoru obočí a střední části obličeje. Postižená místa bývají ostře ohraničená, mívají světle červenou barvu a olupují se z nich charakteristické mastné, jemné a nažloutlé šupinky.

Závažnější formy seboroické dermatitidy postihují pak zejména oblast třísel, okolí pupku, podpaží, krční rýhu, pokožku za ušními boltci – a v neposlední řadě právě tu část pokožky, která je kryta plenkami.

Předpoklady vzniku plenkové lupénky

Onemocněním plenkovou lupénkou dle odborníků obvykle trpí spíše děti nekojené, živené náhradní mléčnou stravou, se sklonem k nadváze. Vznik plenkové psoriázy je přičítán permanentní dlouhodobé stimulaci pokožky, k níž v raném věku dítěte průběžně, a působením více vlivů současně, přirozeně dochází. Plenková lupénka obvykle tedy trvá, v různé intenzitě, jen po dobu, dokud dítě nosí pleny. Objevuje se nejčastěji kolem šestého měsíce života dítěte a přibližně kolem jeho druhých až třetích narozenin odezní.

Léčba plenkové psoriázy u kojenců

Plenkovou lupénku charakterizují zarudlá, ostře ohraničená nemokvající ložiska s velkým množstvím šupin. Postižené plochy lehce svědí. Často se objevuje současně i kvasinková infekce. Plenková lupénka vzdoruje běžnému ošetření a vyžaduje včasnou léčbu specialistou. Optimální způsob léčby v konkrétních případech je potřeba vždy konzultovat co nejdříve s pediatrem.

Uvádí se, že aplikovaná léčba musí být vždy adekvátní věku dítěte, jeho celkovému zdravotnímu stavu a musí vycházet z konkrétního individuálního metabolismu dítěte.

Konkrétně u kojenců se volí obvykle léčba konzervativní v podobě speciálních mastí, zvlhčovačů pokožky a koupelí, které chorobně změněnou pokožku hydratují a zvláčňují. Některé zdroje zmiňují i pozitivní působení ovesné mouky, kterou lze dle doporučení odborníka do koupelí přidávat.

Léčba plenkové lupénky může být často zdlouhavá a vyžaduje trpělivou, důslednou a komplexní, obvykle déle trvající, aplikaci všech doporučených léčebných opatření.

Dermatologové se neshodují v názoru na přesné vymezení tohoto typu kožního onemocnění. Předpokládá se ale, že takzvaná plenková lupénka může předznamenávat dispozice dítěte k vzniku některého z typů lupénky, které se objevují v pozdějším věku.

Potenciální dispozice k vzniku lupénky, které tato dětská forma kožního onemocnění může signalizovat, ještě ale samozřejmě nemusí znamenat, že se u dítěte lupénka v pozdějším věku musí nutně objevit.



Co vše tedy může vyvolat onemocnění lupénkou?

 Přestože je obecně onemocnění lupénkou značně nevyzpytatelné, a poznatků o něm dosud není dostatečné množství, jsou známy některé z faktorů, které lupénku mohou vyvolat.

Ostražitost je namístě především v případě infekčních onemocnění, kontaktu s viry, bakteriemi nebo plísněmi. Lupénku může vyvolat i úraz spojený s odřeninami nebo nadměrná fyzická zátěž. Uvádí se rovněž nezanedbatelný vliv hormonů i některých medikamentů.

V kombinaci s dlouhodobým nadměrným psychickým zatížením, stresem, může být onemocnění lupénkou i velmi závažné. Stres se ostatně prokazatelně podílí na vzniku celé řady jiných onemocnění, respektive stresem, jak bylo prokázáno, mohou být projevy mnohých onemocnění iniciovány.

Možné důsledky onemocnění lupénkou

Závažnost onemocnění lupénkou se pohybuje od formy mírné až po formu ohrožující život. V souvislosti s lupénkou se uvádí zvýšený sklon k vzniku diabetu, artritidy a srdečních chorob.

V neposlední řadě bývá onemocnění lupénkou dáváno do přímé souvislosti se vznikem a rozvojem depresivních stavů pacientů. Přestože lupénka bývá častěji spíše méně závažným onemocněním, může její existence velmi výrazně, negativně, působit na psychiku dítěte, a posléze podobně i v jeho dospělosti. Uvádí se, že nemocní trpící lupénkou často těžce nesou svůj zdravotní hendikep. To především kvůli silnému tlaku svého okolí, které se obává přenosu tohoto onemocnění přímým kontaktem s nemocným. Uvádí se, že tato nesprávná, medicínsky dávno vyvrácená, domněnka je stále velmi rozšířena a často způsobuje pacientům nepříjemná psychická traumata.

Shrnutí dosud známých fakt

Jak už bylo uvedeno, lupénka samotná prokazatelně není onemocněním dědičným, za dědičný je považován sklon (dispozice) k tomuto onemocnění. Obvykle se předpokládá, že dítě lupénkou dříve či později onemocní v případě, trpí-li lupénkou alespoň jeden z jeho rodičů. V případě, že se toto onemocnění projevilo u obou rodičů, procento pravděpodobnosti je samozřejmě vyšší.

Jak už bylo též zmíněno, aby bylo onemocnění lupénkou vyvoláno a mohlo se projevit svými příznaky, musí být stimulováno některým z předpokládaných, nemoc vyvolávajících, faktorů. Poté se onemocnění obvykle stává chronickým.  Je léčitelné, nikoliv však zcela vyléčitelné.



Lupénka, její projevy, má obvykle svá období, kdy se objeví, a intervaly, po dobu jejichž trvání pacient o svém onemocnění prakticky neví a nemusí se tedy ani zabývat léčbou jeho projevů.

Důležitou úlohu ovšem sehrává vždy prevence. To znamená především schopnost alespoň minimalizovat v každodenním životě nemocného zmíněné faktory, které mohou kdykoliv znovu projevy onemocnění aktivizovat. Ideálním stavem je samozřejmě absence výskytu těchto negativně působících faktorů.

Léčba lupénky v dětském věku se liší od léčby aplikované dospělým pacientům. To z toho důvodu, že některé medikamenty mohou negativně ovlivňovat růst a vývoj dítěte.

Kromě léčby klasické se dle konkrétních projevů v současnosti přistupuje někdy též k léčbě biologické.

Přesnou diagnózu, optimální přístup k léčbě lupénky a konkrétní postup při její aplikaci určí vždy výhradně lékař-specialista. Ten vychází z individuálního posouzení konkrétních projevů tohoto, pro pacienta nepříjemného, onemocnění.

Jak se Vám líbil článek?
Prosím čekejte ...
Voting is currently disabled, data maintenance in progress.