Proč nemám tátu, mami?
Všichni máme vlastní představu o svém životě. A tu se v čase, který je nám vymezen, snažíme naplnit. Ať už jsou plány jakékoli, u většiny lidí v nich své pevné místo má založení rodiny. A samozřejmě si každý představuje rodinu dokonalou a úplnou. Ač je to smutné, přibývá rychle těch, kterým tato představa nevyšla. Vždyť v neúplné rodině u nás vyrůstá na půl milionu dětí. V naprosté většině s matkou.
Proč je to tak
Důvodů „vzniku“ neúplné rodiny je mnoho, ale vlastně mají jedno společné. Špatnou volbu partnera. Často se hovoří o tom, že mužům chybí odpovědnost, smysl pro rodinu, věrnost…
Ženy si však mnohdy vůbec nepřiznají, že i ony se dopustily chyby, když v touze po rodině a dítěti, volily partnera unáhleně a bez rozmyslu, ze samé lásky odpouštěly neodpustitelné… A příliš spěchaly do společného života. Odpovědnost za vytvoření a udržení rodiny spočívá stejnou měrou na bedrech obou partnerů. Ženy jsou však dnes už mnohem samostatnější, než dříve a nebojí se zůstat samy s dítětem. I proto je jich možná tolik. Prostě se to dá zvládnout. Pokud si rodiče i po rozchodu udrží dobré vztahy a jsou schopni spolu vycházet, tak otec své místo v životě dítěte neztratí. A to pak nežije s pocitem, že tatínka nemá. Mnohem těžší situace nastává, pokud dítě otce vůbec nezná. Matku v tom případě kromě všední každodennosti, kdy musí být mámou i tátou, čekají i bolestné okamžiky smutných dětských otázek a ještě smutnějších odpovědí.
Děti pravdu unesou
Proč doma chybí tatínek, se dítě jednou docela určitě zeptá. Je to přirozené a každá maminka by na to měla být připravená. A dítě by mělo vědět pravdu. Podanou ovšem přiměřeně věku. Matka může třeba říci, že ne všichni tatínkové bydlí s dětmi, že tatínek chce žít a bydlet jinde. Ale, ona, maminka, měla své dítě z lásky, a moc si ho přála. Je potřeba nedat najevo případnou averzi vůči otci, neventilovat pocity křivdy, nijak otce nepomlouvat a nechat tak dítěti otevřenou cestu. Život je dlouhý a leccos se může změnit. Nelze proto vyloučit pozdější kontakty otce s dítětem. Matka by jim, pokud možno, neměla nikdy bránit, ani zasévat nenávist k otci.
Pokud stačí dítěti odpověď, kterou dostalo, není nutné dál nic rozebírat. Jestliže se však jedná o starší dítě, pravděpodobně se bude ptát víc. Pak by matka měla říci vše, co o otci ví. Měla by mluvit jen v dobrém. Je velká chyba odpovědi na tyto otázky odkládat, nebo dítě jakkoli odbýt. Má právo o svém otci vědět. I tehdy, pokud se o něj nezajímá. Jistě se bude ptát i na to, jak otec vypadá, jaké má oči a vlasy, nebo kde pracuje. Na všechny svoje otázky by mělo dostat odpověď. Některé dotazy mohou ovšem hodně zaskočit. Třeba, když se potomek zeptá, proč ho táta nepřijde alespoň navštívit. Na tuto otázku mnohdy ani máma nezná odpověď.
Když si dítě chce jen tak povídat o tátovi, je na mamince, co řekne, a co si, třeba dočasně, nechá pro sebe.
Jsi tu z lásky!
Podle odborníků jsou na tom lépe děti, které otce neznají, než ty, které zažily rozvrat rodiny. Je to ještě horší, jestliže otec následně ztratí o dítě zájem, nebo postupně omezuje kontakty tak, až nakonec ustanou. Dítě, které otce nezná, netuší, jaké to je, mít ho. Svou situaci považuje tak víceméně za normální. Důležité je, aby bylo milováno, přestože je na lásku o jednoho méně. Že si ho maminka přála a že ho nadevše miluje. A s ní také babička s dědou a všichni ostatní. Láska, to je pro dítě ta nejdůležitější role rodiny. Tu dokáže plnit i dobrá rodina bez otce. Dnes tyto děti naštěstí nemusí čelit negativním reakcím okolí, či posměchu spolužáků ve školce. Neúplné rodiny se bohužel staly běžným jevem.
